S láskou vzpomínám na naše první dovolené ještě za svobodna, bez dětí. Prostě jsme si sbalili jednu příruční tašku, menší kufr, zavolali taxíka, který nás bleskově vyklopil před odletovou halou, a pak jsme šli po svých do odbavovacího prostoru letiště. Jak to bylo jednoduché, skvělé a pohodové! Nepotřebovali jsme žádné parkování pro auto. Jenže teď už je všechno jinak…

Usmlouvávám menší kufr

Už při balení jsem pochopil, jak odlišné je balit zavazadla pro dva dospělé lidi a pro rodinu s dvěma malými dětmi ve věku rok a tři roky. Moje pečlivá žena Martina by nejradši vzala s sebou celou skříň dětského oblečení a kosmetiky a další skříň plnou plenek. I když nenávidím balení, musel jsem prostě zasáhnout. „Zbláznila ses ne?“ křičel jsem, když jsem viděl, jak tohle všechno pěchuje do obrovského loďáku. „Vezmi ten menší kufr. Stačí pár plenek na cestu a přebalení po příletu, zbytek koupíme tam. A oblečení taky není potřeba tolik.“ Nakonec se mi podařilo usmlouvat menší kufr. Respektive těch kufrů bylo samozřejmě víc.

Co člen rodiny, to jeden kufr. Jeden připadl na mne, druhý na Martinu, třetí na malého Petra a čtvrtý na roční Martinku. Když konečně nastala hodina H, všechno jsem naládoval do kufru auta. Tentokrát jsem měl všechno dopředu promyšleno. Můj táta měl dorazit na letiště samostatně po vlastní ose. Nejenom, že se měl s námi rozloučit a doprovodit nás k odletu, zároveň se stalo jeho úkolem postarat se i o náš vůz. Nechtěl jsem totiž platit za oficiální parkování u odletové haly nebo kousek vedle. Zkušenosti mne už sice naučily, že tam sice zaparkovat můžete, ale je to dost drahé.

Přečtěte si o Jak mi dobrým servisem parkování letiště Praha zachraňuje ukradené klíčky od vozu

Stovku klidně obětuju, ale víc ne

Při našich odletech už jsem na osud našeho auta myslel dopředu. Nechtěl jsem si zopakovat svoje selhání, kdy jsem při první cestě s malým Péťou jaksi zapomněl, že auto musí někde stát, než se vrátíme. Manželka Martina tuhle historku ostatně ještě teď občas dává na setkání s přáteli k dobru. K mé nelibosti. Proto jsem i tentokrát zaangažoval tátu. Zaparkujeme u letiště, vyložíme všechno za 15 minut – ty jsou totiž zdarma, jak upozorňuje tento článek a pak táta odfrčí i s autem. Kdyby to nešlo tak rychle, tak stovku za půlhodinové parkování obětujeme. Vůbec jsem tehdy ještě netušil, že se dá parkovat u letiště i mnohem levněji a třeba čtrnáctidenní parking nedaleko letiště mne může vyjít jenom na 1500 Kč. Tak chytrý jsem byl až mnohem později a nebyla to rozhodně moje zásluha…

Měl jsem to tentokrát všechno hezky nalinkované, jenže jak se říká: Člověk míní, pánbůh mění. Vlastnili jsme tehdy Felicii a už cestou na letiště bylo docela slušné horko. Co čert nechtěl, uvařili jsme motor. Moje krásné plány, jak to vyřešit s parkováním a odvozem auta vzaly rázem za své. Nezbývalo, než okamžitě volat taxík a doufat, že bude co nejdříve k dispozici nějaký volný. Naštvaná Martina tentokrát jenom mlčela. Neřekla ani slovo a jenom se zle koukala. Naštěstí ale taxík přijel rychle, a tak se brzy mračit přestala. Stalo přeložit zavazadla a frčet…

Nechybí moc a prošvihnu letadlo

 „Kde jste?“ volal nervózní táta z letiště a já mu celý rudý už na sedadle taxíku vykládal, co se přihodilo. Let jsme tentokrát stihli jen tak tak…Obešli jsme se tentokrát jaksi bez parkingu a bylo nám jedno, jestli tu nějaké parkoviště je, nebo není – ostatně, jak se píše tady, ruzyňské letiště čekají úpravy. Taxikář nás doslova vyklopil před odletovou halou, nepotřeboval k tomu ani pět minut, natož tolerovaných patnáct zdarma. Přijet o chvíli později letadlo už mířilo do vzduchu bez nás. Navzdory svým pečlivým plánům jsem letadlo i se svou rodinou málem prošvihl. A zlatý poklad můj táta zase musel za mne tahat horké kaštany z ohně a postarat o auto – tentokrát ale odstavené v jedné pražské boční ulici asi tři kilometry od letiště.